S J.R. Ward

Interview: J.R. Ward -Upíři: Nový druh superhrdinů

Román s prvky nadpřirozena je poslední dobou velmi vyhledávaným žánrem na poličkách v knihkupectvích a to přesto, že jediné nadpřirozeno tvoří většinou pouze upíři.

A hrdě můžeme prohlásit, že ke špičkám patří autorka, jejíž knihy jsou každoročně oceňovány jako bestsellery v New York Times, J. R. Ward a její Bratrstvo černé dýky, jehož zatím poslední díl - Milenka pout zbavená - dorazila tento rok na prodejní pulty všech knihkupectví. A zde vám přinášíme exkluzivní rozhovor ve kterém se Ward rozpovídá o její sérii a jejím psaním.

Proč jste dospěla k rozhodnutí dosadit Payne do Milenky pout zbavené jako hlavní postavu a proč si myslíte, že Manny je pro ni nejlepší volbou?

Z vaší otázky předpokládám, že si myslíte, že mám nad sérií či psaním příběhu nějakou kontrolu. A ačkoliv je to lichotivé, není to pravda. Původně mělo jít o deset knih a já znala jejich pořadí a vše o postavách, které v nich vystupují i s jakými partnery se svážou. Takže jsem celou tu dobu věděla, že Vishous má dvojče a také, že její příběh se dozvíme někdy ke konci série.

To s kým jednotlivé postavy skončí, bylo už předem dáno a nemůžu to ovlivnit. Do značné míry nemám žádnou kontrolu nad jednotlivými částmi příběhu, příběhem jako takovým nebo tím, jak se postupně vyvíjí a jaká jsou v něm pravidla. Nedokážu manipulovat ani s jednotlivými postavami. Prostě je to spíš o tom smířit se s tím a jít souběžně s nimi. A když si dovolím změnit jen malinkatou věc, tak hlasy v mé mysli utichnou. Víte, nechtěla jsem, aby se tam staly některé věci.......Nechtěla jsem, aby Wellsie zemřela. I když jsem si to nepřála, tak jsem věděla, že musí zemřít. Vůbec se mi to nelíbilo, ale je to prostě tak, jak to je.

Můžete nám říct něco o vztahu mezi Vishousem a Payne. Je zřejmé, že mají mnoho společného, jako například rodiče a oba bojují o přežití, ale je zde ještě něco dalšího, co nám o těchto postavách můžete prozradit?

Pokud se na vztah mezi Vishousem a Payne zaměříme z povahového hlediska, zjistíme, že mají mnoho společných povahových rysů, jak kladných, tak záporných. Ale přesto je mezi nimi zásadní rozdíl, který uvidíte v knize. Nechci vám to hned vyslepičit, protože by to byl spoiler. Oba udělali v životě jistá rozhodnutí, která je táhnou opačným směrem.

Ale v podstatě oba vyrůstali v prázdnotě, protože jejich otec, Bloodletter, se nemůže chlubit oceněním „Otec roku“ a Stvořitelka, jako matka, taky není žádná výhra v loterii. Takže se museli postarat sami a o sebe a to je utvářelo neskutečně silnými, ale zároveň neskutečně osamělými…Ačkoliv Vishouse víc než Payne.

Vishous v téhle knize hraje klíčovou roli. Je tam téměř rozkol mezi ním a Payne.

Opět musím dodat, že je to prostě, tak, jak to je. Nebyl způsob, jak napsat knihu o Payne bez toho, aby v ní měl Vishous zásadní roli, protože díky tomu, jaký je, se tam odehrají některé věci, které ho dostanou opět na dno a to, že se jedná o jeho matku a rodinu to násobí. Takže jeho emocionální reakce na situaci ve které se Payne náhle ocitla a náhlé poznání, že má dvojče, se kterým jeho matka nezacházela zrovna nejlíp zapříčiní, že se jeho život zhroutí jako domeček z karet.

Myslím si, že v mnoha ohledech to na konci Nespoutaného milence s Jane vyřešili, přesto jsem ale věděla, že v budoucnu toho z jejich vztahu uvidíme víc než doposud. Myslím, že váš postřeh toho, že Vishous v téhle knize hodně vystupuje je správný. A musí to tak zákonitě být.

Do předchozích knih jste vždy zakomponovala záblesky z minulosti, které se odehrávají ve Staré zemi, ale v Milence pout zbavené je minulost mnohem více zasazená do přítomnosti. Uvědomila jste si jako spisovatelka, že vám tenhle styl více vyhovuje?

Myslím, že tím ty postavy žijí. Prožívají i svou minulost. Ostatní bratři, kteří si našli partnera, si tou minulostí projdou a překonají ji. Ale Payne a Vishous jsou jiní, protože, když se s nimi poprvé setkáme jsou jistým způsobem zamrazeni v čase – Payne samozřejmě více než Vishous. A jejich minulost je stále dohání.

Co se týká toho, jak moc jsem se změnila jako spisovatelka, musím říct, že můj styl je stále mým stylem. Nemyslím si, že by se něco z toho změnilo. Řekla bych, že první čtyři knihy se více blíží romanci s nadpřirozenými prvky a menšími dějovými podlinkami a pravidly, které se tohoto světa týkají. Jak se ale série začala rozrůstat – a začalo to už ve čtvrtém díle, kde jsme se setkali s věštbou o Destroyerovi – to nás ponořilo daleko hloub do tohohle světa, změnilo to podstatu války. Změnilo se vedení ve Vyhlazovací společnosti. A já se mezitím dostala k šestému dílu, který patřil Phurymu (Vyvolený milenec) a ten svět mi doslova explodoval před očima. Takže v podstatě jsem se nikdy neodchýlila od romantické linky, která vždy bude jádrem těchto knih, ale najednou jsem byla fascinována světem Bratrstva a jejich upíří společností, takže hodlám pokračovat ve vyvažování romantiky a budování tohoto světa.

Podle definice jsou upíři krvesající monstra, která zabíjí lidi. Co myslíte, že přispělo k nedávnému nárůstu přetváření těchto příšer v romantické hrdiny? Proč jim ženy padají do náručí namísto rychlého úprku?

To jsou velmi dobře položené otázky. Neměla bych tak skvělou kariéru nebýt faktu, že je ženy shledávají neuvěřitelně lákavými.

Já osobně jsem vyrůstala na Stephenovi Kingovi a jeho Prokletí Salemu a Bramu Stokerovi s Frankem Langellou, který v té úžasné verzi Drákuly dokázal v mé mysli první vstoupit jako sexy, drzý a vychytralý upír. Teď už upíří filmy nebo seriály nesleduju ani nečtu knihy s touhle tématikou, ale pamatuju si, bylo to před pár lety, že jsem zachytila scénu, ve které hrál a já jsem chtěla změnit stanici, protože takové věci už nemůžu sledovat. Jenže jsem se na něj zadívala on se podíval z obrazovky na mě a já musela uznat, že je nesmírně sexy.

A pak jsem si uvědomila, že došlo k celému posunutí mytologie jako takové. Upíři jak je známe nyní a po kterých ženy touží nejsou bledí, nemrtví nebo bezduchá monstra lačnící po pannách. Nyní jsou nových druhem superhrdinů. Jsou větší, odolnější, silnější, a čím víc jsou alfa samci, tím víc jsou přitažlivější. Myslím si, že mnoho úspěšných spisovatelů píšících o tomto žánru, je udělali hrdiny okolnostmi, kterými musejí projít a reakcemi na ně. Jde o víc, než jen vzít současného romantického hrdinu, nasadit mu párek špičáků a vypustit ho do světa, protože spousta mytologie z Drákuly se jich stále týká. Spousta z nich je velmi nebezpečná. A hodně z nich v sobě mají temno. Ale myslím, že ta nebezpečná a temná strana nikdy nepřekročí hranici nelidskosti a také myslím, že temnota a nebezpečí jim dává skvělé místo ze kterého se postupně charakter postavy vyvíjí, než se zamilují.

Všimla jsem si zmínky slova „wolfen“ nebo-li vlkodlaci v téhle knize a nemyslím si, že bych něco podobného někdy přečetla v některé z vašich předchozích knih. Je to jemný náznak do budoucna, který jste se snažila zakomponovat do knihy?

Já….Já nemám nejmenší ponětí o čem to mluvíte. Jako právník navrhuji neodpovídat na tuhle otázku. Odmítám na tohle téma vypovídat! (směje se) A klidně to můžete dát do rozhovoru.

Ve svých knihách zmiňujete spoustu obchodních značek. Narazila jste někdy na problém s ochrannými známkami? Já sama miluju pasáže s Grey Goose, protože je to moje oblíbená značka pití.

(Směje se) Myslíte ve smyslu, že by si společnosti stěžovaly? Vůbec ne. Vlastně tequila značky Herradura, kterou pije Qhuinn – a tohle vím od své asistentky – Dostala jsem dopis od společnosti, který ji vyrábí ve kterém stálo: „Byli jsme srozuměni s tím, že J. R. Ward v její sérii Bratrstvo černé dýky zmiňuje tequilu značky Herradura a rádi by jsme dokázali naše uznání za reprezentaci naší značky v tomhle příznivém světle.“ A tak jim moje asistentka s úctou napsala nějaké to blá blá blá a o pár týdnů později dorazil nádherný balíček s tequilou. To bylo poprvé a zatím naposled, co se něco takového stalo, ale nepřestávám doufat, že mi Gucci pošle pár obleků.

Tyhle věci se značkami fungují skvěle pro mnoho čtenářů, ale pro některé to může být problém. Někteří lidi si to opravdu užívají a jiní zase ne. Ale podle mě, je to součástí toho, jak popisuju situaci nebo co má někdo na sobě. S ohledem na tyto slavné značky, pokud vám řeknu, že má na sobě šaty značky Chanel, okamžitě o ní něco víte, ten obraz se vám vetře do mysli. To samé s Kleenexem s Grey Goose nebo Coronou a různými značkami aut. Myslím si, že značky lépe seznamují čtenáře s danou scénou. Ale jak jsem řekla, některým to nevadí a jiným zase ano.

Můžeme se do budoucna těšit na knihu o Qhuinnovi a Blayovi?

Vztah mezi Blayem a Qhuinnem je jedním z těch, které čtenáře úplně ovládl a upřímně řečeno mě také. Myslím, že ti dva tvoří úžasný pár. A nezáleží na tom, že jsou to oba muži. Láska je prostě láska. Ale mezi čtenáři se může najít skupina, které by nebylo příjemné číst o nich číst ať už z jakéhokoli důvodu. Takže si myslím, že o nich napíšu novelu. Dělám velké knížky, moje běžné mají kolem 140 000 slov, což je na trhu hodně. Takže moje verze novely zadá za normální knihu. A hlavní důvod proč se tento nápad líbí mě i mému vydavateli je, že lidé, kteří jsou do toho zbláznění si knihu koupí a užijí si ji a kniha bude jasně označena že patří Qhuinnovi a Blayovi. A ti čtenáři, které až zas tak nezajímá jejich příběh ji můžou přeskočit aniž by jim utekl příběh, který se odehrává v normálních knihách. Takže by to měl být kompromis, který, jak doufám, udělá všechny šťastnými. Ještě uvidíme. Zatím není nic oficiálně naplánováno.

Přemýšlíte někdy o tom, že byste sepsala příběh předcházející knihy Bratrstva, který by se soustřeďoval výhradně na Stvořitelku a Bloodlettera?

Už jsem o tom přemýšlela, ale jde o velmi násilný příběh s nepříliš šťastným koncem. Spíš bych to viděla jako součást jiné knihy, ale pak je tu taky část mne, která se domnívá, že pokud by to mělo být součástí další knihy, tak by možná měla patřit Vishousovi nebo Payne. Opravdu nevím. Vím, že lidí mají zájem si o tom přečíst, ale není to příliš šťastný příběh.

Očekáváte v brzké době konec Bratrstva černé dýky?

Právě nyní je to otevřené. Jestli budou mít o tyhle knihy po světě stále zájem a jestli tu já ještě budu, s radostí na nich budu pokračovat jen pokud budu vědět, že je zde ještě dost toho, co můžu objevit. Když píšete milostné příběhy, jejich průběh se nedá předvídat. Ale jejich začátek, prostřední část a konec ano. Myslím si, že v tom světě je stále hodně aspektů, které se dají obdivovat a tolik zajímavých postav o kterých můžu psát. Takže právě teď konec nevidím.

"You feel me?"